Život a misijní působení apoštola Pavla
Připravil: Doc. Dr. Petr Mareček Th.D.
1. Úvodní charakteristiky
Není nikdo, kdo by mohl zprostředkovat tak autentický pohled do prvotního křesťanství, jako právě apoštol Pavel. V jeho listech zaznívá bezprostřední hlas apoštola, který náležel k druhé generaci křesťanů. On byl povolán samotným vzkříšeným Kristem (srov. Gal 1,1), avšak nepatřil do kruhu dvanácti apoštolů (srov. Sk 1,13.26; 1 Kor 15,5-9). Jeho listy nám poskytují náhled do prvních pohanokřesťanských církevních obcí, do jejich struktury a organizace, do jejich problémů a potřeb, avšak rovněž i do debat a kontroverzí, které vyvstaly při volném přijímání pohanů do církve, která ještě platila za část židovského společenství.
V svých listech dává Pavel najevo, kým skutečně je: světec obtížený chybami a slabostmi. Žádný jiný z novozákonních autorů nám nedává nahlédnout do svého nitra tak jako Pavel. Z jeho listů je patrné, že se neustále obklopuje lidmi, kteří jsou mu věrně oddáni a kteří se podrobují jeho příkazům a nařízením. On, který dříve byl náruživým zastáncem židovství, si jako křesťan tento svůj charakter uchoval a dával ho velmi často pocítit svým novým spolubratrům ve víře. V listu Galaťanům sděluje: „Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku“ (Gal 2,11). Křesťanům v Korintu dokonce několikrát vyhrožuje: „Mám k vám přijít s holí?“ (1 Kor 4,21), „až zase přijdu, nikoho nebudu šetřit“ (2 Kor 13,2). Zároveň je však tento tvrdý a nekompromisní muž zcela oddán svému poslání. Pro něj platí jen láska jeho Pána a služba církevním obcím, jak to krásně dosvědčuje jeho nejstarší list: „My jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili.“ (1 Sol 2,7-8). Apoštol Pavel náležel do dvou kultur: židovství a helénismu. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata náboženství svých otců. Sám se však pokládal za „služebníka Ježíše Krista a povolaný apoštol“ (Řím 1,1).
2. Zájem o jeho osobu, hodnocení a účinky
Pavel z Tarsu se během svého života netěšil velké pozornosti v tehdejším světě. Na rozdíl od Ježíše není nikde zmiňován v řecko-římské literatuře (zde je však třeba dodat, že zmínky o Ježíšovi např. u Tacita (Ann. 15,44,2n), Suetona (Vita Claudii 25) a Plinia (Ep. 10,96,6n) nám mnoho informací neposkytují a objevují se v souvislosti se sděleními o křesťanech). Rovněž židovská literatura se o Pavlovi nezmiňuje. Jeho jméno chybí jak ve spisech talmudu a midraše, tak ve spisech historika Josepha Flavia. V dějinách církve byl však Pavel přijat jedinečným způsobem. Září jako hvězda první velikosti. Sv. Jan Zlatoústý ho dokonce velebí jako osobnost vyšší než mnozí andělé a archandělé (srov. Panegyricum 7,3). Dante Alighieri ho definuje v Božské komedii „nádobou vyvolení“ (Inf. 2,28) a inspiruje se přitom Lukášovým vyprávěním v Sk 9,15. Jiní ho nazývají „třináctým apoštolem“. Existuje bezpočet knih o jeho osobě a díle. Jeho listy, které se těší trvalému zájmu, byly nesčetněkrát komentovány.
Již v prvních dvou stoletích (v době apoštolských otců) byly Pavlovy listy často citovány a jeho osobě byla projevována chvála. Ignác z Antiochie v listu do Efesu Pavla hodnotí jako „opravdu blaženého, svatého mučedníka“ (Ef 12,2). Při projednávání významu apoštola Pavla v dějinách církve nelze opomenout sv. Augustina, který byl právě tímto apoštolem zásadním způsobem ovlivněn. V osmé knize „Vyznání“ líčí Augustin okamžik v létě roku 386 v zahradě svého domu, když uslyšel ze sousedního domu hlas dítěte: „Tolle, lege [vezmi, čti]“ (Confessiones, 8,12,29). Tuto výzvu Augustin pochopil jako hlas Boží. Otevřel Písmo svaté a nalezl text Řím 13,13-14. Zmizely temné pochybnosti a zároveň si uvědomil, že je povolán k asketickému způsobu života.
3. Zdroje informací o jeho životě
Kdo by se chtěl seznámit s Pavlovým hlásáním evangelia a jeho teologií, musí sáhnout po sedmi listech, které se nám dochovaly z jeho korespondence. V exegetickém bádání se totiž dospělo k všeobecnému přesvědčení, že pouze listy Řím, 1-2 Kor, Gal, Flp, 1 Sol a Flm pochází bezprostředně od apoštola Pavla. Pokud pak jde o zbývající listy, které jsou připisovány Pavlovi (z 21 listů Nového zákona je jich tradičně připisováno Pavlovi celkem 14: jedná se o tzv. Corpus Paulinum), počítá se s tím, že vznikly po apoštolově smrti v okruhu jeho žáků a církevních obcí, které on založil. Tyto listy byly napsány za účelem uchování dědictví apoštola Pavla a rozvinutí jeho myšlení. Jedná se o 2 Sol, Kol, Ef, 1-2 Tim, Tit. Zvláštní pozici zaujímá list Židům, ve kterém sice není zmíněno jméno apoštola Pavla jako odesílatele, ale který byl přesto po dlouhá staletí řazen mezi Pavlovy listy. Tento list je však dnes zcela oprávněně považován za samostatné dílo!
K rekonstrukci Pavlova života a jeho působení máme k dispozici kromě sedmi listů, které nesporně pochází od něho, ještě Skutky apoštolů. Z historického hlediska mají listy samozřejmě jako osobní svědectví větší význam a zasluhují více pozornosti. Tradice o Pavlovi, které použil autor Skutků, obsahují nepochybně některé důležité konkrétní biografické údaje o apoštolových cestách, ale zahrnují tu a tam také vyprávění ve stylu legendy. Při jejich hodnocení je třeba stále mít v patrnosti, že Lukáš své prameny v silné míře přepracoval a přizpůsobil svému stylu. Nesmí se rovněž zapomínat na skutečnost, že Lukáš napsal své dílo téměř 30 let po Pavlově smrti.
4. Původ
I když se apoštol Pavel sám nikde nezmiňuje o místě svého narození, přesto jeho je původ z Tarsu v Kilikii nepopíratelný. Tuto informaci nám poskytují Skutky apoštolů v souvislosti s jeho obrácením (Sk 9,11) a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk 21,39). Tarsus byl již v Pavlově době starobylým městem s dvoutisíciletou historií. Po jeho dobytí Římany v roce 67 př. Kr. se stal hlavním městem provincie Kilikie. Toto město bylo nejen důležitou obchodní křižovatkou, která spojovala semitský a řecký svět, ale rovněž bylo věhlasným kulturním a filosofickým centrem. Strabón vychvaluje vědychtivost obyvatel Tarsu a dodává, že jeho školy předstihují školy athénské a alexandrijské (Geogr. 14.5.13). V Tarsu pobýval rovněž stoický filosof a učitel císaře Augusta Athenodoros. Toto město navštívilo rovněž řada významných římských osobností: Cicero, Julius Caesar a Kleopatra. Apoštol Pavel se tedy právem chlubí, že je „občan ne neznámého města“ (Sk 21,39).
Apoštol Pavel se narodil v Tarsu mezi léty 5-10 po Kr. Při stanovení tohoto období se někdy vychází z listu Filemonovi, který byl zřejmě napsán v Efesu kolem roku 55 (tradiční názor počítá se sepsáním Flm v Římě na počátku 60. let). V tomto listě se Pavel nazývá „starcem“ (Flm 9). Podle Hippokrata, nejslavnějšího lékaře starověku, se jednalo o 6. období ze sedmi období lidského života. Výraz „stařec“ označuje plnou zralost muže ve věku 49-56 let (srov. FILÓN, De Opificio Mundi, 105). Pokud jde o chronologii Pavlova života, viz níže.
Nelze přehlédnout, že apoštol Pavel ve svých listech opakovaně zdůrazňuje svůj židovský původ. Byl Hebrejem, Izraelitou z Abrahámova potomstva (srov. 2 Kor 11,22). V Řím 11,1 k tomu ještě dodává, že je „z Benjamínova kmene“ a v Flp 3,5 o sobě tvrdí: „osmý den jsem byl obřezán“. Znamení vyvolení Izraele, tj. obřízku, nezískal dodatečně, nýbrž, jak to předpisuje Zákon: „ve stáří osmi dnů“ (Gn 17,12). Byl tedy ve shodě se Zákonem obřezán, protože byl Izraelita, nebyl tedy proselyta, tj. konvertita k židovství z pohanství. Na rozdíl od mnoha jiných Izraelitů, jeho rodina mohla doložit přesný původ z kmene Benjamínova. Pavel mohl rovněž o sobě a o svých rodičích tvrdit, že jsou Hebrejové. Rozpoznávacím znamením pro toto skutečnost byl patrně původ rodiny z Palestiny a uchovávání aramejského jazyka. Lze tedy předpokládat, že Pavlova rodina udržovala úzké spojení s mateřskou zemí. Tomuto odpovídá rovněž zmínka v Sk 23,16 o Pavlově sestře, která byla provdaná v Jeruzalémě. Jedná se o jediný záznam, který se dochoval o členech Pavlovy rodiny v Novém zákoně.
Skutečnost, že apoštol Pavel náležel ke dvěma kulturám – židovství a helénismu – potvrzují jeho dvě jména: Šavel a Pavel (srov. Sk 12,12: Jan Marek). Semitské jméno Šavel (řecky Saulos, což je přepis hebrejského Šaúl, tj. „vyžádaný“), které se objevuje pouze ve Skutcích apoštolů, mohl dostat kvůli příslušnosti jeho rodiny ke kmenu Benjamína, protože též král Saul do něj patřil. Toto jméno bylo používáno v oblasti rodiny a v okruhu známých (tzv. supernomen), zatímco latinské jméno „Pavel“ (řecky Paulos = lat. Paulus, tj. „malý, nepatrný“) bylo zřejmě hlavním jménem (tzv. cognomen). Na základě této skutečnosti lze částečně vysvětlit důvod, proč Pavel nikdy neuvádí své druhé jméno ve svých listech. Pavel se tedy ve své korespondenci představuje jen svým hlavním jménem, které dává do souvislosti se svým pověřením a sděluje tak, za koho se sám opravdu pokládá: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti“ (Řím 1,1).
5. Chronologie
Dvě události umožňují rekonstrukci absolutní chronologie Pavlova působení: vyhnání Židů z Říma za císaře Claudia (srov. Sk 18,2n) a období úřadu prokonsula Gallia v Acháji (Sk 18,12). 1) Claudiův edikt: Suetonius podává zprávu o Claudiovi: „Judaeos impulsore Chresto assidue tumultuantes Roma expulit - Vyhnal Židy z Říma, kteří ustavičně vyvolávali nepokoje kvůli Chrestovi.“ Tato událost byla později křesťanským historikem Orosiem (5. století) datována na 9. rok vlády Claudia (= 49 po Kr.). 2) tzv. delfský nápis (devět fragmentů nalezených v Delfách v roce 1905): dopis císaře Claudia, v němž chce novým osídlením města Delf zabránit jeho dalšímu vylidňování. Z dochovaného textu lze jasně vyčíst, že je jmenován „Junius Gallio, můj přítel a prokonzul“. V textu dopisu je jako datum napsání 26. prohlášení Claudia za císaře. Toto 26. prohlášení sice není možné přesně datovat, ale archeologické nálezy epigramů dokládají, že 27. prohlášení se uskutečnilo 1. srpna 52. Na základě skutečnosti, že Achája patřila mezi tzn. senátní provincie a že v nich byli obvykle prokonzulové jeden rok v úřadu (a to od května), se jeví velmi pravděpodobné, že Gallio byl prokonzulem v Korintu od května 51 do května 52. Manželé Priscilla a Akvila, vyhnaní z Říma z rozkazu císaře Claudia, přišli krátce před apoštolem Pavlem do Korintu (Sk 18,2). Pavel se tedy musel s nimi setkat v Korintu v roce 50. Jestliže se zkombinují údaje textu Sk 18,11, podle kterého Pavel měl strávit jeden a půl roku v Korintu, s vystoupením Židů proti Pavlovi krátce po nastoupení nového prokonsula do funkce, můžeme vyvodit, že se apoštol Pavel setkal s prokonsulem Gallionem (Sk 18,12-16) v létě 51. S příchodem Pavla do Korintu na začátku roku 50 tak nyní získáváme jistý údaj, ze kterého je možné načrtnout relativní chronologii celého Pavlova působení:
| Událost | L.P. |
| Narození Pavla | 5-10 |
| Ježíšova smrt (Mk 15,37 par.) | 30 |
| Obrácení Pavla (Sk 9,1-31) | 34 |
| Pavel v Arábii (Gal 1,17) | 34-36 |
| Pavlova první návštěva Jeruzaléma (Gal 1,18) | 36 |
| První misijní cesta (Sk 13-14) | 46-49 |
| Apoštolský sněm v Jeruzalémě (Gal 2,3-5) | 49 |
| Druhá misijní cesta (Sk 15,36-18,22) | 49-52 |
| Pavel v Korintu (Sk 18,1-17) | 50-51 |
| Třetí misijní cesta (Sk 18, 23-21,14) | 53-58 |
| Příchod do Jeruzaléma (Sk 20,16) | 58 |
| Vystřídání prokurátorů: Felix/Festus (Sk 24,27) | 59 |
| Cesta do Říma (Sk 27,1-28,16) | 60-61 |
| Římská vazba (tzv. první) | 61-63 |
| Pavlova smrt (1 Klem 5,5-7) | 64-67 |
K této výše navržené chronologii lze ještě dodat následující mimobiblické data: 1) Podle 2 Kor 11,32n musel Pavel uprchnout z Damašku (srov. Sk 9,24-25) před etnarchou nabatejského krále Arety IV., který vládl v letech 9 př. Kr. – 40 po Kr. Na základě tohoto údaje lze tvrdit, že k Pavlovu útěku došlo před rokem 40 a tudíž rovněž událost jeho obrácení nastala před tímto datem. 2) Nastoupení judského prokurátora Porcia Festa po Felixovi (Sk 24,27) není snadné přesně datovat, pravděpodobně nastalo v roce 59. Když Festus nastoupil do úřadu, Pavel se odvolal k císaři (Sk 25,11n).
6. Mládí a vzdělání
Apoštol Pavel, který se narodil v Tarsu v Kilikii (Sk 21,39; 22,3), pocházel z židovské rodiny, jež náležela do Benjamínova kmene (Řím 11,1). Pavlovi rodiče, jak se zdá, patřili do střední společenské vrstvy. Svému synu totiž nepochybně umožnili vzdělání, jak to dosvědčuje úroveň jeho pozdějších listů. V Tarsu se Pavel zřejmě vyučil řemeslu „stanařství“, které pak později provozoval (srov. Sk 18,3). Lze se domnívat, že toto řemeslo již vykonával jeho otec. V židovství totiž platilo, že otec měl povinnost učit svého syna jak Tóře, tak také nějakému řemeslu (srov. Tosefta Qid 1,11). „Stanařství“ mohlo zahrnovat, jak výrobu stanů, tak také zpracovávání kůží a zhotovování přikrývek.
Podle Sk 22,25-29 měl Pavel římské občanství už od narození. To znamená, že zdědil od svých rodičů práva římských občanů. I když se tato informace objevuje pouze ve Skutcích apoštolů, je velmi obtížné ji zpochybnit, neboť jen civis Romanus se mohl dožadovat možnosti, aby jeho žaloba byla projednávána v Římě. Kdo se totiž neprávem dovolával práva římského občanství, tomu pak hrozil trest smrti (srov. SUETONIUS, Claudius, 25). Někdo by však mohl namítnout, že kdyby Pavel skutečně měl římské občanství, zajisté by této výsady využil i v jiných případech. Sám naproti tomu totiž uvádí: „Do žaláře jsem se dostal častěji, týrání jsem zakusil nad veškerou míru, v nebezpečí smrti jsem se octl častokrát“ (2 Kor 11,23). Zde je třeba ale též dodat, že nejsou známy bližší vedlejší okolnosti těchto uvěznění. Lze i předpokládat, že Pavel chtěl vědomě snášet strádání ve vězeních při svém následování Krista. Je však nutné mít rovněž na paměti, že Pavel během svého působení opakovaně vyjevil touhu se vydat do Říma (srov. Řím 1,13). Odvolání se k císařskému soudu mu takto nakonec zjednalo možnost se tam dostat.
Podle svědectví Skutků apoštolů Pavel nabyl své vzdělání v Jeruzalémě. Pavlem zmíněný Gamaliel v Sk 22,3, ke kterému chodil do školy, je v Sk 5,34 označen jako farizeus a učitel Zákona, který se těšil velké vážnosti u lidí. Jedná se o Gamaliela I, kterého je třeba odlišovat od jeho vnuka se stejným jménem, který byl možná ještě proslulejší. Gamaliel I. působil v létech 25-50 po Kr. Je mu připisován výrok: „Získej si učitele, tak se uchráníš pochyb“. V rané židovské literatuře je vychvalováno jeho zachovávání Zákona a jeho přísnost mravů. Hodná pozornosti je skutečnost, že text Sk 5,34-39 líčí Gamaliela jako žida, který byl spíše nakloněn ke křesťanství. Proti historičnosti faktu, že Pavel získal své vzdělání v Jeruzalémě, bývá namítáno, že se on sám o tomto nikdy nezmiňuje a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt během jeho mládí v Jeruzalémě. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona (Tóry) pro učeného farizeje bylo možné absolvovat jenom v Jeruzalémě.
Lze vycházet z předpokladu, že Pavel v přiměřeném věku (tj. 15-20 let) absolvoval studium Zákona v Jeruzalémě, aby se tak stal učitelem Zákona. Jeho způsob výkladu Písma tuto skutečnost dosvědčuje. Používá četná pravidla zkušených interpretů Písma, která si osvojil během svého studia. K tomu patří znalost různých midraším („midraš“ [tj. hledání, pátrání]: židovský způsob výkladu Písma tradovaný v rabínských školách): např. o křtu generace na poušti (1 Kor 10,1n), o spoluputující skále (1 Kor 10,4), o spolupůsobení anděla při předávání Zákona na Sinaji (Gal 3,19), o pronásledování Izáka Izmaelem (Gal 4,29). U Pavla též objevíme židovské pravidlo spojování textu Tóry s textem z Proroků nebo ze Spisů (např. Řím 4,1nn; 9,12n; 10,6nn.19-21). Samozřejmě však nelze na základě těchto pozorování přiřadit Pavla k určité škole (např. škole Gamaliela I.).
Před svým studiem v Jeruzalémě Pavel prožil své mládí v Tarsu, jak na to upozorňuje jeho dobrá znalost řečtiny. On sice píše řecky, avšak způsob jeho argumentování, formulace teologie a práce s biblickým textem mají ve značné míře původ v židovství. Vliv helénismu je tedy v Pavlových listech méně zřetelný. Pavel cituje ve svých listech pouze jednou řeckého autora a to básníka Menandra (342-290 př. Kr.): „Špatné rozhovory kazí dobré mravy“ (1 Kor 15,33 = Thais frg. 218). Ze způsobu Pavlovy práce s Písmem je vidět, jak je mu biblický text dobře znám. Ve svých listech cituje řeckou Bibli, tj. Septuagintu (LXX). Pavel neuvádí Starý zákon kvůli estetickým cílům, ale především proto, aby jeho poselství aktualizoval adresátům svých listů. Starozákonní texty často vytrhuje z jejich kontextu, dává jim nový význam a umísťuje je do nových souvislostí. S touto volností při používání pramenů se setkáváme nejen u Pavla, ale i u jeho současníků. Nakonec si lze všimnout, že když Pavel představuje křesťanské evangelium, nehovoří o tom, co Ježíš sdělil, ale o tom, co Starý zákon „předpovídá“ v souvislosti s hlavním bodem Ježíšova působení, tj. s jeho utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Úhrnem je možné konstatovat, že Pavlovy listy jasně dosvědčují, že jejich autor náležel dvěma kulturám, helénismu a židovství, a zároveň zřetelně poukazují na erudici jejich tvůrce, která se mu dostala v Jeruzalémě (srov. Sk 22,3).
7. Pronásledovatel církve
Obraz pronásledovatele Šavla podává líčení Skutků apoštolů (Sk) a není divu, že je názornější než to, které nám zprostředkovává on sám. Barvitější líčení v Sk lze vysvětlit tím, že se představy a vyprávění o této události v křesťanských společenstvích během jejich předáváním postupně přikrášlily. Když se sám Pavel zmiňuje o své činnosti pronásledovatele, dává ji do spojitosti se svým dřívějším zachováváním Zákona a rovněž se svým povoláním za apoštola (srov. 1 Kor 15,9; Gal 1,13-16.23; Flp 3,6-11). Pavlova horlivost pro Zákon a jeho zanícení při pronásledování církve tedy spolu úzce souvisejí. Toto pozorování napomáhá popsat důvody, které přiměly Pavla k jednání proti křesťanským společenstvím.
Nejprve je vhodné si položit otázku: Která církevní obec (popř. obce) to byla, proti které vzplanul jeho hněv? Určitě nebojoval sám. Jako jedinec by zajisté nemohl prosadit pronásledování církve. Když se ve svých listech neustále zmiňuje pouze o své vlastní činnosti, je to dáno tím, že nechce podat popis průběhu pronásledování, které prováděl s ostatními, nýbrž nabízí pohled na svou osobní životní cestu. Rovněž Sk se při projednávání tohoto tématu zajímají pouze o Pavlovu osobu. Přesto je možné předpokládat, že Pavel vyvíjel zvláštní iniciativu při pronásledování křesťanů a že tak předčil mnohé svou horlivostí. Pavel nám sice nesděluje, které konkrétní církevní obce pronásledoval, nicméně nápadně hovoří o „Boží církvi“ (1 Kor 15,9; Gal 1,13). Zdá se, že Pavel s označením „Boží církev“ přejímá zažitý výraz, který pro sebe používalo společenství křesťanů v Jeruzalémě a který byl přejat též sousedními křesťanskými společenstvími (srov. 1 Sol 2,14).
Jeruzalémskou církevní obec tvořily dvě skupiny. Jedna měla svůj původ v židovství, druhá v helénismu. Hebrejové ve velké většině nerozuměli řecky, helénisté na druhé straně nerozuměli hebrejsky, popř. aramejsky. To nutně vedlo k odděleným bohoslužbám v těchto jazycích. K jazykovým rozdílnostem přistoupily i teologické odlišnosti. V Sk 6,1 slyšíme o rozepři, která vznikla mezi nimi a která vedla k ustanovení skupiny sedmi mužů, v jejímž čele stál Štěpán (Sk 6,5). Příběh o Štěpánovi (Sk 6,8-8,1a) je vyprávěním o nebezpečné roztržce mezi helénistickým židokřesťanem Štěpánem a členy tzv. synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie (Sk 6,9). Spor končí kamenováním Štěpána, trestem bez řádného soudního líčení (Sk 7,54-60). Po této události nastává pronásledování členů této církevní obce, kteří se rozprchli po judském a samařském kraji (Sk 8,1). Někteří se dokonce dostali až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie v Sýrii (Sk 11,19).
Pavel, coby rodák z Tarsu, byl ve spojení se synagogami těch židů, kteří pocházeli z diaspory a nyní žili v Jeruzalémě. Zde vznikl konflikt. Helénističtí židokřesťané totiž nehledě na všechna napětí ještě žili ve svazku s židovstvím. Když se situace přiostřila, vystoupil i Pavel proti nim. Zdá se, že začal s pronásledováním až poté, co první židokřesťané byli nuceni opustit Jeruzalém a dali se do zakládání nových církevních obcí v Antiochii a v Damašku. Pavel tedy soustředil svou pozornost na tyto nově vzniklé církevní obce.
Jaké důvody Pavla vedly k pronásledování „Boží církve“? Je třeba mít na paměti, že postup proti prvním křesťanům byl vnitřní židovskou záležitostí. Ježíšovi stoupenci byli pokládáni za novou „stranu“ či „seskupení“ uvnitř židovství. V Sk 24,5 jsou označeni jako „nazaretská sekta (řecky: hairesis)“. Zajímavé je, že Skutky apoštolů používají stejný výraz též pro označení farizeů a saduceů (5,17; 15,5). Rovněž židovský historik Josephus Flavius hovoří o „sektách“ farizeů, saduceů a esénů (Bell. 2.162; Ant. 13,171).
U helénistických židokřesťanů byl nejvíce bijícím do očí jejich vztah k Zákonu. Nejednalo se tedy v první řadě o jejich uctívání Ježíše jako Mesiáše, i když rovněž toto mohlo na židy působit pohoršlivě (srov. 1 Kor 1,23). Důležitější avšak byl jiný aspekt. Helénisté, kteří se rozprchli při pronásledování, nejen zakládali na různých místech církevní obce, ale rovněž velkorysým způsobem přijímali pohany do svých řad. To znamenalo, že pohané byli začleněni do jejich společenství jako plnoprávní členové. Nedělali tedy již rozdíl mezi plnoprávnými členy, proselyty a bohabojnými, jak tomu bylo v synagoze. Takto odbourali odstupňovaná privilegia a povinnosti jednotlivých skupin. Obřízka přestala být vyžadována a na její místo vstoupil křest. Tímto způsobem byla narušena pečlivě střežená hranice mezi Izraelem a pohany. Kdo si cenil všeobecného přesvědčení, že Izrael je „lidem zasvěceným Hospodinu a jeho zvláštním lidem mezi všemi národy na zemi“ (Dt 7,6), toho muselo pobouřit toto citelné narušení hranice. Bylo jasné, že pohané se v této situaci spíše přiklonili k židokřesťanům jak k židům, neboť u nich nalezli plné uznání. Je však třeba mít na paměti, že se v žádném případě nejednalo o nějaká strategická opatření proti konkurenci, která působila nepokoje. Obě dvě strany měly své teologické argumenty. Židé měli svatost Izraele; židokřesťané tvrdili, že skrze kříž a vzkříšení Ježíše je pohanům nabídnuta spása. Pavel, který „v horlivosti pro židovství předstihoval ve svém národě mnoho svých vrstevníků“ (Gal 1,14), si kladl za cíl „přivést k rozumu“ ty, kteří se odchýlili, a přimět je, aby se vrátili zpět k Zákonu o svatosti Izraele.
8. Událost u Damašku
Naše představy o povolání Pavla za apoštola jsou ovlivněny velmi pestrým vyprávěním ve Skutcích apoštolů. V této souvislosti se rovněž hovoří o jeho obrácení. Toto hodnocení zajisté není nesprávné. Líčení v knize Skutků apoštolů je však třeba náležitým způsobem hodnotit ve srovnání s Pavlovým osobním svědectvím v jeho listech, které poskytuje poněkud odlišný obraz o této události.
Ve Skutcích apoštolů se třikrát setkáváme s líčením Pavlova povolání. Nejpodrobnější zpráva se objevuje v Sk 9,1-31. Později se pak Pavel ve dvou řečech vrací k této události: v řeči adresované židovskému lidu v jeruzalémském chrámě po svém zatčení (Sk 22,3-21) a v řeči před králem Agrippou II. (pravnuk Heroda Velikého a syn Heroda Agripy I.; je o něm řeč v Sk 12), jeho sestrou Berenike, římským prefektem Festem, veliteli a předními muži města (Sk 25,23) během svého zatčení (Sk 26,2-23). Líčení Skutků apoštolů lze shrnout následujícím způsobem: Pavel byl vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti (žido)křesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z nebe (22,6: kolem poledne – oslnivé světlo; 26,13: v poledne – světlo nad slunce jasnější, které obklopilo mne i ty, kteří tu cestu konali se mnou). Pozoruhodné je, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista! Pavel padl na zem (26,14: též ti, kdo šli s ním, padli na zem). Teprve skrze hlas, který slyší pouze Pavel, se dává Kristus poznat (26,14: hlas mluvil hebrejsky). Pavlovi je Pánem uloženo, aby šel do města. Až tam mu bude řečeno, co má dělat (9,6; 22,10). Opět si zaslouží povšimnutí, že Pavel nedostává žádné bezprostřední pověření ohledně povolání. Pavel na tři dny oslepl kvůli tomuto světlu. Během tohoto času nic nejedl a nepil.
Toto líčení není ve skutečnosti žádným příběhem povolání, avšak obrácení. Vyprávění je zakončeno tím, že Ananiáš (křesťan pocházející ze židovství), který byl možná představeným křesťanské obce v Damašku (srov. 22,12), je Pánem ve vidění vybídnut, aby vyhledal Pavla. Skrze jeho vkládání rukou Pavel opět nabývá zraku, přijímá Ducha svatého a nechává se pokřtít (9,17-18). Přiměřeně tomuto líčení obdržel Ananiáš – již před Pavlem! – zprávu, že je určen k tomu, aby se stal misionářem mezi všemi národy (9,15).
V celém vyprávění Pavlova obrácení zastávají významnou roli „vidění“, která z něho činí (podobně jako v případě události o Petrovi v Sk 10,10-16) příběh s motivem „přemožení“. Tak jako Pavel – Šavel, který „soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně“ (9,1), je přemožen ze samotného nebe (9,3-6), rovněž oprávněný strach Ananiáše je překonán skrze vidění (9,13-15). Lukáš tedy ve svém vyprávění chce sdělit, že to nebyli lidé, kteří zdolali Šavla, nýbrž že byl přemožen nebeským Pánem a to pouze z milosti (srov. Gal 1,12.15).
Lze tvrdit, že událost obrácení v Sk 9 je schematizována podle předlohy, se kterou je možné se setkat též v židovských příbězích obrácení, především v Héliodórově legendě. Héliodór, kancléř syrského krále Seleukose IV. Filopatora (187-175 př. Kr.: jeho říše zahrnovala Sýrii, Mezopotámii a Irán), je jím pověřen, aby se zmocnil jeruzalémského chrámu. Při vstupu do chrámu je mu zabráněno světelným zjevem z nebe, padá na zem, objímá ho hluboká temnota. On upouští nejen od svého úmyslu, nýbrž se rovněž přiznává jako žák a slibuje, že bude sdělovat všem lidem velikost tohoto svatého místa (srov. 2 Mak 3,23-36).
Pokud jde o Pavlovy listy, v nich sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol stále znovu dělá narážky na ni. Zdá se, že u svých křesťanských společenství předpokládá známost toho, co se mu přihodilo. Má na mysli událost u Damašku, když hovoří o svém povolání za apoštola a nazývá se: „povolaný za apoštola“ (Řím 1,1), „z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše“ (1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), „apoštol pohanů“ (Řím 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Gal 1,1). Již z toho je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že tuto událost pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. Pavel se o této milosti zmiňuje v četných souvislostech (Řím 1,5; 15,15; 1 Kor 3,10; Gal 1,15). Nejkrásnější formulace se asi objevuje v 1 Kor 15,10: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“
Ve spojitosti s událostí u Damašku mluví Pavel o zjevení nebo o tom, že viděl Vzkříšeného: „Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?“ (1 Kor 9,1). Pro tyto výroky je opět důležité, že pověření k bytí apoštolem se shoduje se zjevením Vzkříšeného. A tak se Pavel může připojit v 1 Kor 15,8 k seznamu velikonočních svědků se stejnou formulací „zjevil se“, jak je to řečeno o Petrovi, Dvanácti, Jakubovi a dalších. Jen pomocí výrazu „naposledy i mě“ posouvá časovou hranici a pomocí potupného slova „nedochůdče“ dává najevo svou dřívější činnost pronásledovatele.
Před Damaškem byl Pavel přemožen Bohem, byl vzat do služby a rovněž se sám nechal vzít do služby. Být zasažen a nechat se zasáhnout patří nerozlučně k sobě. Proto může Pavel líčit damašskou událost v listě Filipanům tak, jako by se zakládala též na jeho vlastním rozhodnutí: „Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista.“ (Flp 3,7-8).
9. V Arábii
Bezprostředně po události u Damašku apoštol Pavel odchází do Arábie (Gal 1,17). Kde se konkrétně nacházel? Jak dlouho tam pobýval? Co ho tam vedlo? Všechny tyto otázky je možné zodpovědět pouze hypoteticky. S největší pravděpodobností se Pavel odebral na území nabatejské říše. U Josepha Flavia se nabatejská říše překrývá s výrazem Arábie. Nabaténa, která je obývána Araby, se podle něj rozprostírá od Eufratu k Rudému moři (Ant 1.221). Jako města Arábie jmenuje Petru a Zoar (nacházely se jihovýchodně od Mrtvého moře). V nabatejské říši tehdy vládl král Aretas IV, který sídlil v městě Petra a byl králem v letech 9 př. Kr. – 40 po Kr. Josephus Flavius hovoří o Petře jako o nepříznivém kraji (Bell. 1.159).
Uchýlil se Pavel do Arábie na určitý čas, aby byl o samotě po převratných událostech? Nebo měl úmysl tam konat misijní činnost? Nebylo vhodnější nejprve putovat do Jeruzaléma, aby se tam představil, nebo jít do Antiochie, aby navázal spojení s temnějšími křesťany? Později spatřujeme apoštola Pavla vyhledávat velká města, ve kterých misijně působí a v nichž zřizuje církevní obce. Skutečnost, že putoval do nehostinné Arábie, se k němu, městskému člověku, nehodí. Zdá se, že ho zasáhl odpor nejen ze strany starých nýbrž i ze strany nových souvěrců.
10. První kontakty s církví
Po pobytu v Arábii se Pavel vrátil zpět do Damašku, odkud však musel uprchnout. O této události máme dva záznamy. Podle Sk 9,23-25 jsou to židé, kteří se snaží dopadnout Pavla, zatímco podle 2 Kor 11,32-33 místodržitel krále Arety se ho pokouší zmocnit. Svědectví Pavlova listu má samozřejmě přednost. Pohnutkou tohoto zákroku mohlo být udání u místodržitele, kterému s velkou pravděpodobností předcházela Pavlova misijní činnost mezi židy a proselyty, jež vedla k nepokojům.
Pavel se zřejmě vydal na cestu do Jeruzaléma hned po svém útěku z Damašku. Podle Gal 1,18 se tato návštěva Jeruzaléma uskutečnila tři roky po události obrácení. O svém prvním pobytu v Jeruzalémě, kde strávil 15 dní (snad přespával u rodiny své sestry [srov. Sk 23,16]), se vyjadřuje s velkou zdrženlivostí (Gal 1,18-20). Zmiňuje pouze jeden důvod své návštěvy: „seznámit se“ (řecké slovo historeo znamená: vyzkoumat a poznat něco velmi důležitého) s Petrem. Pavel přichází navštívit Petra, seznámit se s ním. Dává tak najevo, že se pokládá za povolaného apoštola, který je jemu rovný. Z formulace v Gal 1,18 lze vyrozumět, co Pavel nemínil. Nechtěl si nechat potvrdit svůj apoštolský úřad, ani se nechtěl od něj nechat vyučovat v evangeliu. Proto šel teprve tři roky po události u Damašku k Petrovi, neboť si byl vědom bezprostředního pověření k hlásání evangelia od zmrtvýchvstalého Krista. Ačkoliv záměrem jeho první návštěvy Jeruzaléma bylo seznámit se s Petrem, viděl tam i Jakuba, bratra Páně (Gal 1,20). Tento Jakub, jako přísný židokřesťan, se musel stát Pavlovým sokem. V každém případě jsou Petr a Jakub těmi, se kterými má Pavel znovu oficiálně dočinění při tzv. apoštolském sněmu (Sk,1-35) a ve spojení s „antiošským konfliktem“ (Gal 2,11-14).
V Sk 9,26-30 je návštěva Jeruzaléma vylíčena odlišně. Barnabáš uvedl Pavla k apoštolům. Pavel všude směle mluvil ve jménu Páně a dostal se do sporu s řecky mluvícími Židy. Protože se ho pokoušeli zabít, byl donucen město opustit. Vazba Pavla na okruh apoštolů odpovídá Lukášovu záměru. I když se podle líčení Gal nedostal do sporů, je možné uvažovat, že jeho pobyt přesto nebyl bez rizika. Zvláštní pozornost si zasluhuje zmínka Barnabáše, neboť se účastnil též další Pavlovy cesty do Jeruzaléma (Sk 15,1-35). Sám Pavel tuto skutečnost zdůrazňuje v Gal 2,1-10. Lze si všimnout, že Sk 11,29-30 hovoří ještě o jedné jejich společné cestě do Jeruzaléma, o níž se ale Pavel nikde nezmiňuje.
Ze společného setkání Pavla s Barnabášem se vyvinula dlouholetá spolupráce a přátelství. Barnabáš byl s největší pravděpodobností věkem starší než Pavel a již před ním se stal křesťanem. Barnabáš byla levita původem z Kypru (Sk 4,36). S Pavlem měl tedy společné to, že pocházel ze židovské diaspory. Jeho úplné jméno bylo Josef Barnabáš. Přízvisko Barnabáš musel získat od apoštolů (udělení jména signalizuje výpověď o jeho vážnosti v církevní obci). Význam jména Barnabáš v Sk 4,36 jako „syn útěchy“ je nejistý. Možná toto jméno znamenalo „syn proroctví“. Takto by se hodilo k Sk 13,1-2, kde je označen jako prorok. Barnabáš patří mezi nejvýznamnější osobnosti prvotní církve. Jeho význam je mnohdy nedoceněn nebo na něj není brán zřetel. Jak v jeruzalémské, tak také v antiošské církevní obci vystupuje do popředí. Zjevně byl vhodným zprostředkovatelem mezi těmito dvěma centry raného křesťanství. Podle Sk 11,25-26 to byl opět Barnabáš, který uvedl Pavla do církevní obce v Antiochii, kde se ponejprv začalo učedníkům říkat „křesťané“. Pa¬vel byl nejspíše též v Antiochii uveden do základů křesťanské víry. Vý¬znam při¬jaté tradice pro svou teologii Pavel zdůrazňuje v 1 Kor 11,23a; 15,3a. Převzetím tradice „poslední večeře“ (1 Kor 11,23b-25), „křestní praxe“ (1 Kor 1,30; 6,11; 12,13; Řím 6,3-4), formulace „christologic¬kého vyznání“ (Řím 1,3b-4a) a „prvokřesťanského hymnu“ (Flp 2,6-11) apoštol Pavel dokumentuje svoje spojení s tradicí prvotní církve a dotvrzuje, že jeho teo¬logie musí být chápána z nemalé části jako výklad této tradice.
11. Misijní činnost
Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20 tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho po¬zem¬ského působení. Podle svědectví Skutků apoštolů se zpravidla misijní činnost apoštola Pavla člení na tzv. misijní cesty (celkem tři; cesta do Říma se počítá jako čtvrtá). Nejsou pochybnosti o tom, že nabízené líčení v Sk není úplné a že Pavlova misijní činnost byla rozmanitější. Na druhou stranu je však třeba doznat, že Sk podávají v podstatě správný, i když schématický obraz o misijní činnosti apoštola Pavla. Jedná se o léta 46-58, jenž lze považovat za nejplodnější období Pavlova života.
Průběh tzn. první misijní cesty je nám znám pouze ze Sk 13,3-14,28. Pavel společně s Barnabášem a Janem Markem se vypravili z Antiochie v Sýrii na Kypr. Potom se přeplavili do Perge v Pamfylii, kde se však Ma¬rek od nich odloučil. Pak putovali do Antiochie v Pisidii, Ikonia, Lystry a Derbe. Odtud se vydali zpět a hlásali slovo Páně v Perge a Atalii. Pak se vrátili do Antiochie v Sýrii. Úspěch této cesty byl zvláště velký u pohanského obyvatelstva. Ze svědectví listů víme o této cestě pouze to, že Pavel kázal evangelium pohanům před návštěvou Jeruzaléma v roce 49 (Gal 2,1-3) a že byl kamenován (2 Kor 11,25 - a to v Lystře podle Sk 14,19). Názvy míst této cesty najdeme rovněž v 2 Tim 3,11. Úspěch této cesty byl zvláště velký u pohanského obyvatelstva.
Pro urovnání sporu o přijímání pohanů do církve byli vysláni Pavel, Barnabáš a Titus (Gal 2,1) do Jeruzaléma. Šlo o tzv. apoštolský sněm (asi v r. 49; srov. Gal 2,1-10 a Sk 15). Po kladném rozhodnutí ve prospěch volnosti pohanů od Zákona však určitá napětí pokračovala. Došlo k „antiošskému konfliktu“ mezi Pavlem a Petrem (Gal 2,11-14). Zda Pavel vyšel jako vítěz, nelze s jednoznačností říci.
Před začátkem tzn. druhé misijní cesty vznikla neshoda mezi Pavlem a Barnabášem (Sk 15,39). Barnabáš vzal s sebou Marka a odjel lodí na Kypr, zatímco Pavel vzal s sebou Silase a vydal se navštívit církevní obce v Sýrii a Ki¬li¬kii; navštívil Derbe a Lystru, kde již misionářsky působil. V Lystře přibral Timo¬teje. Přes Frýgii a Galacii (Gal 4,13-15) se dostal Mysií do Troady. Na základě noč¬ního vidění (Sk 16,9n) se Pavel přeplavil na evropskou pevninu, kde začal zaklá¬dat skoro výlučně pohanokřesťanské církevní obce. Přes Neapoli přišel do Filip, kde kázal evangelium (srov. Sk 16,11-40). Odtud se dostal přes Amfipolis a Apolonii do Soluně, kde kázal „tři soboty po sobě“ v místní synagoze (Sk 17,2). Pro ne¬přátelství Židů odešel se Silasem do Beroje, kterou také musel brzy opustit. Timo¬tej a Silas zů¬stali ve městě (Sk 17,14). Pak Pavel přišel do Athén (Sk 17,15-34), kde jeho ká¬zání na Areopagu mělo minimální úspěch. V Athénách se k Pavlovi připojil Ti¬mo¬tej a Silas a byli znovu posláni do Makedonie: Timotej do Soluně (1 Sol 3,1-6) a Silas snad do Filip (srov. Sk 17,1nn). Pavel odtud odchází přímo do Korintu (Sk 18; v 1 Kor 2,1-2 popisuje, jaký dopad měla athénská zkušenost na jeho kázání), odkud píše píše 1 Sol (nejstarší dochovaný křesťanský spis). V Korintu spolupracoval s manželským párem Akvilou a Priscillou. Během všedních dnů si Pavel vydělával řemeslem – „stanařství“ (Sk 18,3), v sobotu pak kázal v synagoze a snažil se získat Židy i pohany (Sk 18,4). Po příchodu Silase a Timoteje s dary od Filipanů se Pavel mohl vě¬novat zcela misijní činnosti (Sk 18,5). Obrátil představeného synagogy Krispa (Sk 18,8) a setkal se s prokonzulem Gallionem (Sk 18,12-17). Po nejméně jeden a půl roku působení v Korintu (Sk 18,11) se Pavel vrátil do Sýrie (Sk 18,18). V Efesu nechal Priscillu a Akvilu (Sk 18,19), odcestoval lodí do Cesareje a odtud odešel do Jeruzaléma, aby tam pozdravil církevní obec. Potom odcestoval do Antiochie (Sk 18,22).
Na tzn. třetí misijní cestu se Pavel vydal opět z Antiochie (srov. Sk 18,22-23). Není zcela jasné, kdo jej doprová¬zel (pravděpodobně kromě Tita a Timoteje jej doprovázeli dva Makedonci Gaius a Aristarchos; srov. Sk 19,29). Pavel prošel Galacií, Frýgií a při¬šel do Efesu (Sk 19,1). Tam působil tři měsíce v synagoze (Sk 19,8) a potom se obrátil na pohany. Podle Sk 19,9n celé dva roky kázal v přednáškové síni filozofa jménem Tyrannos. Zde začal velikou evangelizační činnost, která zasáhla nejen celou provincii Asii, ale i další oblasti. Církevní obce v Laodiceji, v Kolosách a Hierapoli byly založeny s největší pravděpodobností Epafrasem, který byl Pavlovým spolupracovníkem. V Efesu Pavel zakusil mnoho těžkostí (1 Kor 15,32: „zápasil jsem se šelmami“). V dnešní době se většinou zastává názor, že zde byl Pavel rovněž ve vězení. V Efesu Pavel působil dva až tři roky (Sk 19,10; 20,31). Odtud uskutečnil též krátkou návštěvu Korintu, o které se Sk nezmiňují. Z Efesu se vydal Pavel znovu do Makedonie (možná i dále do Illyrie [Řím 15,19]) a pak putoval do Acháje (srov. Sk 20,3: „Řecko“), kde strávil tři měsíce zřejmě v Korintu. Potom se vydal do Jeruzaléma. Kvůli nebezpečí, které mu hrozilo, šel přes Makedonii a Filipy do Troady (Sk 20,3-6). Odtud se po moři dostal do Miléta (Sk 20,13-15), kde pronesl řeč ke starším z Efesu (Sk 20,18-35). Z Milétu pokračoval lodí do Tyru (Sk 21,1-3) a dále pak opět lodí do Ptolemais (Sk 21,7), potom pěšky do Cesareje Přímořské, kde pobyl u Filipa (Sk 21,8). Pak se vydal do Jeruzaléma (Sk 21,15-17), kde byl zatčen v chrámě (Sk 21,27-36).
12. Misijní zaměření
Pavlův křesťanský život se vyznačoval velkým misijním nasazením. V souvislosti s apoštolovým hlásáním evangelia může vyvstat otázka, proč zaměřil svou činnost na oblast Anatolie a Řecka a ne na Egypt. Z jeho osobního svědectví přece víme, že se bezprostředně po události u Damašku odebral do Arábie. Objevila se domněnka, podle které Pavel mohl být ovlivněn proroctvím Iz 66,18n, kde je cesta předem popsána z Tarsu, místa apoštolova narození, přes Kilikii, Lydii, Mysii, Bithynii a Makedonii až dalekému Západu, k zemím, kde „o mně ještě neslyšeli a nespatřili moji slávu“. Pozdější talmudické identifikace opravdu odpovídají geografickému chápání tohoto proroctví. Pavlovo působení v zemích severně od Středozemního moře je však nepochybně spjato s jeho původem. On jako civis Romanus měl zajisté přání zvěstovat evangelium v Římě. Lze se domnívat, že tato touha mu ležela na srdci od samých počátků misijní činnosti. V listu adresovaného do Říma Pavel sděluje: „vícekrát jsem si umínil, že k vám půjdu, ale doposud mi vždycky do toho něco přišlo“ (Řím 1,13; srov. 15,22). Z Říma se pak Pavel chtěl vydat za podpory tamní církevní obce do Španělska (Řím 15,24). Tento záměr dává na srozuměnou, že apoštol Pavel měl v úmyslu hlásat evangelium v celém světě, za který bylo tehdy pokládáno území kolem Středozemního moře. Nelze zcela vyloučit, že Pavel tuto cestu uskutečnil, avšak na druhou stranu není možné její realizaci s jistotou potvrdit.
Při své misijní činnosti měl apoštol Pavel konkrétní cíle, kterými byla především hlavní města římských provincií: Soluň, Korint, Efes. Mnohokrát však své započaté cesty musel přenechat Božímu vedení. Zdržení v Galacii, které nastalo kvůli nemoci při jeho první návštěvě, apoštol pokládal za výzvu misijní činnosti (srov. Gal 412-14).
Charakteristickým rysem misijní činnosti apoštola Pavla byla především její eschatologická orientace. Se zvláštní zřetelností se tento aspekt objevuje již v jeho nejstarším listu, kde stát se křesťanem znamená: „obrátit se model k Bohu, aby člověk sloužil Bohu živému a pravému a vyčkával z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše, který nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu“ (1 Sol 1,9n). Tento důraz na eschatologický horizont, který u Pavla vystupoval do popředí silněji než v pozdějším křesťanském vyučování, tvořil nedílnou součást jeho apoštolského kázání, jak dosvědčují výpovědi v jeho listech: „žijeme v době poslední“ (1 Kor 10,11), „nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili (Řím 13,11), „Pán je blízko“ (Flp 4,5). Toto eschatologické zaměření lze rovněž považovat za příčinu Pavlova neúnavného misijního působení a spěchu při putování římskými provinciemi. Je tedy možné tvrdit, že blízké očekávání paruzie tvořilo rámec Pavlovy misijní teologie.
Velmi působivě popisuje apoštol Pavel svou misijní službu v listě Římanům. Pavel dostal od Ježíše Krista milost i apoštolské poslání, aby přivedl k ochotnému přijetí víry všecky národy (srov. Řím 1,5). Z tohoto důvodu by Pavel velice rád hlásal evangelium také v Římě (srov. Řím 1,15), aby i tam mohl sklidit nějaký užitek jako u jiných národů (srov. Řím 1,13). V Řím 15,16 se označuje jako „služebník (řecky leitourgos) Krista“: pohlíží na své povolání za apoštola mezi pohany jako na obětní úkon: on, kazatel evangelia, je obětník, pohané jsou oběť, kázání je pak posvátný úkon, kterým je oběť jako přivedena k oltáři a obětována. Pavel přivádí pohany k Pánu jako jemu náležející dar. Oni tak získávají účast na Božím životě.
13. Spolupracovníci v misijním působení
Nelze přehlédnout, že Pavel měl při své misijní činnosti četné pomocníky. Výběr pomocníků mužů a žen a jejich pověření konkrétními úkoly tvořilo součást jeho misijní strategie. V sedmi listech, které nepochybně pochází od apoštola Pavla (1 Sol, 1-2 Kor, Gal, Řím, Flp, Flm), se setkáváme s více než 40 jmény. Když k nim připojíme jména ze Skutků apoštolů a z ostatních listů, ve kterých figuruje Pavlovo jméno jako odesílatele (Kol, Ef, 2 Sol, 1-2 Tim, Tit), zvýší se počet spolupracovníků téměř o dalších 20. Zde je však třeba doznat, že o mnohých z těchto Pavlových společníků v misijní činnosti známe pouze jejich jméno. Je však samozřejmě nezbytné počítat i s možností, že existovali rovněž i takoví spolupracovníci, jejichž jméno není nikde výslovně zmíněno.
Nyní jmenujme alespoň některé z těch Pavlových spolupracovníků, kteří vystupují nejvíce do popředí při jeho misijním působení. Na prvním místě je nepochybně nutno uvést Timoteje, kterého lze považovat za nejbližšího Pavlova spolupracovníka. Pavel ho nejvíce zmiňuje a projevuje mu stále uznání a chválu: „Timotej, můj spolupracovník“ (Řím 16,21); „můj v Pánu milovaný a věrný syn“ (1 Kor 4,17). On je pro Pavla bratrem a Božím spolupracovníkem v evangeliu Kristově (1 Sol 3,2; srov. 2 Kor 1,1). Je nejčastějším spoluodesílatelem listů (srov. 1 Sol; 2 Kor; Flp; Flm), pouze s ním se Pavel spojuje v úvodu Flp pomocí výrazu „Pavel a Timotej, služebníci Ježíše Krista“ (1,1) a svědčí o něm: „koná dílo Páně stejně jako já“ (1 Kor 16,10). Nejkrásnější svědectví však Pavel o něm vydává v Flp 2,20-22, kde sděluje, že nemá nikoho, kdo by tak stejně smýšlel jako on, a že s ním jako otec se synem společně sloužil v evangeliu. Podle 1 Tim 1,3 apoštol Pavel ponechal Timoteje jako biskupa v Efesu, zatímco sám cestoval do Makedonie. Dalším významným Pavlovým spolupracovníkem byl Titus. Ten měl však na zřeteli jiné úkoly. Byl pověřen provedením sbírky v korintské církevní obci (2 Kor 8,6) a zjevně vlastnil vyjednávací schopnost. Zastával funkci vyslance apoštola především v obtížných jednáních s korintskou církevní obcí, která se stavěla Pavlovi na odpor a vůči které se nacházel ve zvláště úzkém vztahu (srov. 2 Kor 2,13; 7,6.13.14; 12,18). Sk se o Titovi vůbec nezmiňují. Podle Tit 1,5 pobyl apoštol Pavel s Titem na Krétě, kde ho potom zanechal jako biskupa.
Možná nás napadne, jak Pavel došel ke svým misijním spolupracovníkům? Lze se domnívat, že někteří se k němu připojili již z existujících církevních obcí, jako tomu bylo u Marka, který pocházel z Jeruzaléma (srov. Sk 12,12.25; Flm 24). Někteří se pak s ním setkali při jeho působení. Pavel je dokázal získat pro evangelium a naplnit je též horlivostí k misijní činnosti. K takovýmto patřili zajisté Filemon (Flm 1) a Epafras (Flm 23; Kol 1,7; 4,12), kteří se pravděpodobně setkali s apoštolem Pavlem v Efesu. Je pozoruhodné, že Pavel si vybírá své spolupracovníky právě z těchto „mladých“ křesťanských společenství. Toto znamená, že Pavel tyto církevní obce již od začátku upozorňoval na jejich misijní povinnost a mnohé z nich byly připraveny k tomuto úkolu.
Velmi poučné je, že apoštol Pavel, když popisuje misijní působení (Gal 4,11; Flp 2,16), požívá stejných výrazů, jako když hovoří o fyzicky namáhavé práci (1 Kor 4,12). Kdo se tedy věnuje hlásání evangelia, bere na sebe těžkou, často namáhavou, práci. Nelze přehlédnout, že Pavel popisuje svou činnost stejnými výrazy jako práci ostatních misionářů. Tímto dává najevo, že se cítí být mezi ně zařazen. Pavel je nechává působit vedle sebe se stejnou důstojností a samostatně. Přesto však jednou věcí vynikal: On byl apoštol Ježíše Krista, bezprostředně jím povolán. Ve shodě se svým apoštolským chápáním se snažil zakládat nová křesťanská společenství, položit základ (Řím 15,20; 1 Kor 3,10), ohlašovat Kristovo jméno tam, kde ještě nebylo známé. Jako zakladatel se nacházel k církevním obcím ve vztahu otce (1 Kor 4,15; 1 Sol 2,11) a matky (1 Sol 2,7).
14. Závěr života
Po návratu z tzn. třetí misijní cesty (Sk 18,23-21,17) do Jeruzaléma byl Pavel zatčen v chrámě. Před davem ho „zachránili“ římští vojáci (Sk 21,31-32). Na druhý den promluvil před veleradou (Sk 23,1nn). Velitel ho potom poslal do Cesareje k prokurátorovi Felixovi. Pavel se úspěšně brá¬nil, ale byl ponechán ve vazbě dva roky (Sk 24,27). Po Felixovi nastoupil Fes¬tus (pravděpodobně v roce 59). Židé po něm žádali, aby byl Pavel přiveden do Jeruzaléma (Sk 25,3). Pavel se však s poukazem na své římské občanství odvolal do Říma (Sk 25,11). Od¬plul s jinými vězni podél pobřeží Malé Asie a Kréty do Itálie. Jejich loď ztrosko¬tala u pobřeží Malty. Po přezimování na tomto ostrově (Sk 28,1-10) odpluli jinou lodí přes Sy¬rakusy a Regio do Puteol, kde je sedm dní hostili křesťané (Sk 28,14). Po Via Appia se dostali do Říma, kde Pavel strávil asi dva roky v lehčí vazbě (Sk 28,30-31). Touto zprávou údaje Sk končí.
Informace o dalším Pavlově osudu poskytují pastorální listy (1-2 Tim; Tit). Tyto listy jsou často chápány jako pokračování Pavlovy literární činnosti a předpokládá se, že je apoštol sepsal po propuštění z dvouleté vazby v Římě. Vychází z nich najevo, že měl znovu navštívit východní část římské říše a ustanovit Timoteje jako představeného církevní komunity v Efesu (1 Tim 1,3) a Tita na Krétě (Tit 1,5). 2 Tim má formu Pavlovy závěti, psané tváří tvář smrti. Předpokládá, že Pavel byl vězněn v Troadě (2 Tim 4,13) a poté znovu dopraven do Říma (2 Tim 1,17), kde tento list napsal ve vězení. Byly-li tyto listy sepsány samotným Pavlem, lze popis této druhé cesty na Východ považovat za historický. V dnešní době jsou však pastorální listy všeobecně pokládány za tzn. deuteropavlovské spisy, tj. že vznikly až po apoštolově smrti a že jejich autorem byl nějaký Pavlův žák.
Další detaily o konci Pavlova života čerpáme z pozdější tradice církve. Navštívil Pavel Španělsko? Tuto cestu apoštol Pavel sice plánoval (Řím 15,24.29), ale nevíme, zda ji mohl za změněných okol¬ností uskutečnit. Vyloučit to nelze. Je to zřejmě pravděpodob¬nější než další půso¬bení ve východní části římské říše, kde pokládal svůj úkol za skončený (Řím 15,19-23).
Tradice nám říká, že po dvouletém věznění byl Pavel propuštěn a odešel do Španělska. Klement Římský ve svém listu do Korintu vzpomíná, že Pavel „vyučil celý svět spravedlivosti, došel až na hranice západu, vydal svědectví před vladaři a pak se vzdálil ze světa a odebral se do svatých míst jako největší vzor vytrvalosti“ (1 Klem 5,7). Toto Klementovo svědectví (asi r. 95) mluví o návštěvě Španělska, novém procesu a mučednické smrti. Muratoriho fragment (kolem r. 200) předpokládá ztracenou poslední část Skutků apoštolů, v níž se mělo vyprávět o „Pavlově odchodu z města (tj. Říma), když se vydal do Španělska“.
Smrt apoštola Pavla nastala s naprostou jistotou v Římě za vlády císaře Nerona. Jednalo se o mučednickou smrt. První svědectví o Pavlově druhém uvěznění v Římě a jeho mučednické smrti za Nerona (54-68) máme u Eusebia (Historia Ecclesiastica 2,22,3). Dionysius z Korintu (* asi 170) uvádí, že Petr a Pavel „byli umučeni v téže době“ (srov. EUSEBIUS, Historia Ecclesiastica 2,25,8). Pronásledování za Nerona začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68). Většinou se pro oba apoštoly uvádí rok smrti 64, ale někteří dávají pro datování Pavlovy smrti přednost roku 67 (srov. např. JERONÝM, De viris illustribus 5). Nestarší dochovaná tradice o způsobu Pavlovy mučednické smrti pochází z přelomu 2. a 3. století. Křesťanský spisovatel Tertulián (De praescriptione hereticorum 36) přirovnává Pavlovu smrt ke smrti Jana (Křtitele), tj. stětí. Nejstarší svědectví o místě Pavlovy smrti se rozchází. Podle Passio sanctorum Petri et Pauli (59) apoštol byl sťat na ostijské silnici (in via Ostiensi), zatímco apokryfní spis z přelomu 4. a 5. stol. Skutky Petra a Pavla (80) uvádí, že Pavel byl sťat v místě zvaném Aquae Salviae, které bylo později označeno Tre Fontane. V 5. století pak byla na tomto místě postavena pamětní kaple; v dnešní době tam stojí kostel sv. Pavla.
Nejstarší svědectví o Pavlově hrobu na Via Ostiensis pochází od římského křesťana Gaia z konce 2. století, který hovoří ve svém Dialogu s Proclem o místu, kde odpočívají ostatky apoštolů Petra a Pavla: „Mohu ukázat vítězné znamení apoštolů. Chceš-li jít za Vatikán nebo do Ostie, najdeš vítězná znamení těch, kteří založili tuto církev.“ (EUSEBIUS, Historia Ecclesiastica 2,25,7). Lze se tedy domnívat, že hrob apoštola Pavla se stal hned od samého počátku předmětem úcty. Ještě v době pronásledování křesťanů byla zřejmě na místě Pavlova hrobu vybudována cella memoriae nebo tropaeum, tj. památník, kam se křesťané přicházeli modlit. Na tomto místě pak nechal Konstantin postavit baziliku, která byla posvěcena kolem roku 324. Ještě v témže století (r. 386) byla tato bazilika přestavěna a značně zvětšena. Stala se tak největším chrámem světa do výstavby dnešní baziliky svatého Petra, která proběhla v letech 1505-1629.
Římská bazilika sv. Pavla za hradbami je tedy podle nezpochybňované tradice a rovněž svorného mínění odborníků místem, kde jsou uchovávány relikvie apoštola Pavla, který se plně nasadil pro šíření evangelia (radostné zvěsti) všem národům a který byl naprosto oddán jednotě a svornosti všech křesťanů (srov. BENEDIKT XVI., Řím 28. 6. 2007).
