Proč se slaví Rok sv. Pavla nyní?
P. Juan Provecho OSA
Tiskové středisko ČBK
Rok svatého Pavla vyhlásil papež Benedikt XVI. u příležitosti dvoutisícího výročí narození svatého apoštola Pavla. Bude zahájen 29. 6. 2008 a potrvá do 29. 6. 2009 (svátek sv. Petra a Pavla).
Proč se slaví rok sv. Pavla nyní? Svatý Pavel pocházel z Tarsu (území dnešního Turecka). Přesné datum jeho narození není známé. Uvádí se, že se narodil mezi rokem 5-10 n.l., rok 2008 je tedy logickým rokem pro oslavu 2000. výročí narození. Jak se k tomu došlo: V nejkratším listu apoštola Pavla – listu Filemonovi – se Pavel představuje jako „stařec“, „presbytes“. Tímto slovem byly v antice označovány osoby, které překročily 50. rok života. Také není známo, kdy byl list napsán. Dnes se nejčastěji uvádí, že to bylo v polovině 50. let, starší teorie uvádí rok 62. Odečteme-li oněch 50 let, dostaneme se přibližně do let 5-10 n.l.
Rovněž není přesně stanoven rok Pavlovy smrti. I když se uvádí přibližně, některé, tzv. revizionistické chronologie, kladou datum jeho smrti do druhé poloviny 50. let. Většinou však převažuje názor, že to bylo za vlády císaře Nerona, v letech 64-67. Při archeologickém výzkumu v římské bazilice sv. Pavla za hradbami v roce 2002 byl objeven apoštolův sarkofág. Vatikán ho veřejnosti představil až v prosinci 2006. V rámci rozsáhlé restrukturalizace baziliky bylo pak pod jejím hlavním oltářem vybudováno průhledné místo, přes které je tento starobylý sarkofág možné vidět.
Apoštol byl židovského původu a po svém narození dostal jméno Saul (Šavel). Jeho rodiče, zřejmě zámožní lidé, byli římskými občany. Saul však vyrůstal v prostředí ovlivněném řeckou kulturou, a tak dobře ovládal řecký jazyk. Vyučil se řemeslu svého otce – tkalcovství a zhotovování stanů. Jeho rodiče, pravověrní Židé, ho poslali do Jeruzaléma, kde si jako žák slavného Gamaliela osvojil znalost písem i rabínskou tradici. Stal se přesvědčeným přívržencem strany farizeů a horlivým odpůrcem Ježíšových následovníků, které zpočátku pronásledoval.
Po svém obrácení na cestě do Damašku se dal pokřtít a stal se jedním z největších hlasatelů evangelia Ježíše Krista, nejdřív mezi Židy, potom mezi pohany. Jako autor některých listů Nového zákona je též považován za významného křesťanského teologa.
Podle Bible (kniha Skutků apoštolů) realizoval tři misijní cesty: se svým spolupracovníkem Barnabášem, který jej předtím do církve uvedl, podnikl cestu na Kypr a do části Malé Asie, tj. dnešního Turecka, a pak se vrátili do Antiochie v dnešním jihovýchodním Turecku. Antiochie ovšem tehdy byla velmi významným městem, odkud se křesťanství začalo šířit do řeckého světa.
Druhá cesta vedla Pavla až do Evropy, přes severní část Řecka – Makedonii, dále přes Atény do Korintu, což bylo tehdy velmi živé, třebas poměrně mladé město. Zde podle Skutků Pavel pobyl rok a půl a vrátil se.
Třetí cesta jej vedla opět na tato území: přes Malou Asii, Galácii – v dnešním středním Turecku, kde od 3. století žili obyvatelé keltského původu. Poté Pavel strávil tři roky v Efezu, dalším významném městě té doby. Toto místo najdeme v západní části dnešního Turecka. Znovu dorazil do Korintu a působil tam určitý čas, asi 3 měsíce. Skutky apoštolů i List Římanům uvádějí, že potom plánoval cestu do Jeruzaléma, kde chtěl tamním křesťanům odevzdat sbírku, kterou pro ně organizoval na celém území své misijní činnosti. V Jeruzalémě byl zatčen a dva roky vězněn v Césareji Přímořské, kterou vybudoval Herodes Veliký na počest římského císaře. Pavel se potom odvolal do Říma k císaři a byl tam dopraven jako vězeň.
Z listu Římanům, tedy přímo od apoštola Pavla víme, že plánoval i cestu do Španělska – tehdejší Hispánie, ale není jisté, zda ji uskutečnil. Jeho situace se mezitím tím, že do Říma se dostal jako vězeň.
Pavlův význam spočívá v jeho listech a v jejich obsahu. Listy neboli dopisy byly psány z důvodu konkrétních pastoračních a misijních potřeb. Apoštol Pavel je známý jako teolog víry, ale nejvyšší hodnotou pro něj byla láska, i když o ní nehovoří nejčastěji.
Pro šíření evangelia dokázal využít všechny prostředky, které v tehdejší době existovaly. Působil osobně, kázal Židům i pohanům (tzv. „bohabojní“, kteří sympatizovali se židovstvím, ale nepřijali obřízku a židovský zákon). Právě tyto lidi mohl Pavel nejlépe oslovit, když jim hlásal, že cesta ke spáse vede cestou víry, ne zachováváním předpisů.
Pavel tedy využil prostředků, jak překlenout vzdálenost a působit i tam, kde nebyl přítomen. Ani dnešní moderní prostředky nemohou nahradit osobní přítomnost člověka. Sám Pavel však ve Druhém listě Korinťanům píše, že je obviňován, že při osobním hlásání je slabý, ale jeho listy jsou „silné“.
Další rys jeho misijní práce je nejlépe vidět ve srovnání s působením Ježíše Krista, který kázal především ve venkovských oblastech kolem Genezaretského jezera. Naopak Pavel se soustředil především na tehdejší velkoměsta: Korint – hlavní město provincie Achaja, dále Efez a nakonec Řím. V posledním jmenovaném městě sice už křesťanství existovalo, přesto zde Pavel chtěl působit. V tom je také bližší dnešní době. Venkované byli většinou pohané, křesťanství tehdy existovalo převážně ve městech; to se změnilo až v baroku. I proto je nám apoštol Pavel příkladem a vzorem pro evangelizaci ve městech.
