Osobnost sv. Pavla a jeho působení
Mons. Prof. ThDr. Ladislav Tichý:
Kulatý stůl České biskupské konference: Rok sv. Pavla
Praha: 24. června 2008
Sešli jsme se u příležitosti Roku sv. Pavla, který má začít v sobotu 28. června a skončit 29. června příštího roku. Proč bychom si sv. Pavla měli připomínat? Myslím, že on má svůj trvalý význam. Svatý Pavel je jednou z největších osobností počátků křesťanství, osobností, kterou můžeme nejvíce „ohmatat“, dáme-li stranou osobu Ježíše Krista, o kterém čteme v evangeliích, která vyprávějí, jak žil, co kázal, jak zemřel a vstal z mrtvých.
I zde však vidíme rozdíl: od Ježíše nemáme zachován ani řádek textu, kdežto od sv. Pavla máme jeho autentické myšlenky v písemné podobě. V Novém zákoně je 13 listů, které mají v úvodním pozdravu Pavlovo jméno, i když z kritického hlediska velká část biblistů říká, že ne všechny pochází přímo od něj, ale i o ni 7 z těchto listů spojují s apoštolem Pavlem.
Proč slavíme rok sv. Pavla nyní? I když o něm víme hodně, některé data neznáme nebo víme jen přibližně. Tak také neznáme rok jeho narození, ten zvolený je však logicky možný. Uvádí se, že se narodil mezi rokem 5-10 n.l., rok 2008 je logickým rokem pro oslavu 2000. výročí narození.
Jak se k tomu došlo: v tom nejkratším listu apoštola Pavla, listu Filemonovi, se Pavel představuje jako „stařec“, „presbytes“. Toto slovo se v antice užívalo o osobách které překročily 50. rok života. Nevíme, kdy byl list napsán, nejčastěji se dnes uvádí, že to bylo v polovině 50. let, starší teorie uvádí rok 62. Odečteme-li oněch 50 let, dostaneme se přibližně do let 5-10.
Rovněž tak neznáme rok jeho smrti. I když se uvádí přibližně, některé tzv. revizionistické chronologie kladou jeho smrt do druhé poloviny 50. let, ale většinou se zastává názor, že to bylo za vlády císaře Nerona, v letech 64-67.
O apoštolu Pavlovi máme hodně informací, především z Nového zákona. Z ostatní literatury je toho jen málo, a to vždycky v křesťanských pramenech, což není nijak překvapivé.
V Novém zákoně se tradičně spojovalo s apoštolem Pavlem 14 listů, včetně listu Židům, který ovšem Pavlovo jméno neobsahuje a jeho jazyk i myšlenky se také liší. Tradice však zde viděla někoho tak velikého, jako je Pavel; v závěru listu se zmiňuje i Pavlův spolupracovník Timotej, což Pavla nějakým způsobem s listem spojuje.
Nový zákon hovoří o Pavlovi i ve druhé části spisu Skutky apoštolů; v první části převládá apoštol Petr. Zmiňuje se zde Pavlovo obrácení a jeho působení, tedy misijní cesty. Tyto údaje jsou více či méně slučitelné s přímými prameny, kterými jsou listy apoštola Pavla, především ty nesporné: Římanům, První a Druhý Korinťanům, Galaťanům, Filipanům, První Soluňanům a Filemonovi. Všechny tyto listy i podle kritických badatelů pocházejí přímo od Pavla, i když je nemusel napsat přímo: např. list Římanům napsal písař, kterému apoštol Pavel diktoval, co má psát. V tomto listě se také písař Tercius připojuje k těm, kteří zdraví adresáty. U listu Filemonovi, který má jen 25 veršů, se předpokládá, že Pavel jej napsal sám. Z listů získáváme životopisné údaje jen sporadicky, podle určitých narážek, protože většinou obsahují věroučná poučení a praktická povzbuzení k dobrému křesťanskému životu.
Podle Skutků apoštolů se rozlišují tři misijní cesty apoštola Pavla. Je to ovšem schéma, které kritičtí badatelé úplně nepřijímají nebo mění pořadí cest, má stále však svou logiku. Pavel se svým spolupracovníkem Barnabášem, který jej předtím do církve uvedl, podnikl cestu na Kypr a do části Malé Asie, tj. dnešního Turecka, a pak se vrátili do Antiochie v dnešním jihovýchodním Turecku. Antiochie ovšem tehdy byla velmi významným městem, odkud se křesťanství začalo šířit do řeckého světa.
Druhá cesta vedla Pavla dál, až do Evropy, přes severní část Řecka – Makedonii, dále přes Atény do Korintu, což bylo tehdy velmi živé, třebas poměrně mladé město. Zde podle Skutků Pavel pobyl rok a půl a pak se vrátil.
Třetí cesta vedla opět na tato území: přes Malou Asii, Galácii, což je území asi uprostřed dnešního Turecka, kde od 3. století žili obyvatelé keltského původu. Poté Pavel pobyl až tři roky v Efezu, dalším významném městě té doby v západní části dnešního Turecka. Pak přišel znovu do Korintu a pobyl tam určitý čas, asi 3 měsíce. Skutky apoštolů i list Římanům dokládají, že dále plánoval cestu do Jeruzaléma, kde chtěl tamním křesťanům odevzdat sbírku, kterou pro ně organizoval na celém území své misijní činnosti. V Jeruzalémě byl zatčen, dva roky vězněn v Césareji Přímořské, kterou vybudoval Herodes Veliký na počest římského císaře. Pavel se potom odvolal do Říma k císaři a byl tam dopraven jako vězen. Skutky apoštolů poté uvádějí poslední údaje, které o Pavlovi v Novém zákoně máme, že tehdy v Římě otevřeně a neohroženě hlásal Boží království a učil o Ježíši Kristu. Tím údaje Skutků apoštolů končí.
Pastorální listy – dva listy Timotejovi a list Titovi – sice nepopisují Pavlovu misijní činnost, ale jsou zde údaje, ze kterých by se dalo vyvodit, že i potom znovu působil ve východní části římské říše; tyto údaje však nejsou pro velkou část badatelů přesvědčivé.
Autenticky od apoštola Pavla, z listu Římanům, víme, že plánoval cestu do Španělska – tehdejší Hispánie, ale nevíme, zda cestu uskutečnil. Jeho situace se mezitím změnila tím, že do Říma se dostal jako vězeň. Z konce 1. stol. pochází zmínka v listu Klementa Římského, kde se říká, že apoštol Pavel „dospěl na hranici západu“; toto tvrzení však někteří interpretují jako odkaz na Řím. Podle mého názoru si to Pavel mohl rozmyslet, když zjistil, že s řečtinou by tam nestačil – v Hispánii se tehdy mluvilo převážně latinsky a tento jazyk Pavel pravděpodobně neovládal.
Význam sv. Pavla spočívá v jeho listech a v jejich obsahu. Listy neboli dopisy byly psány z konkrétních pastoračních a misijních potřeb. Obsahují různé myšlenky, ale především v těch tzv. velkých listech zdůvodňuje a obhajuje myšlenku ospravedlnění – cesty ke spáse na základě víry a ne na základě plnění židovského zákona. V tom spočívá jeho význam, i když nebyl jediný, kdo tuto myšlenku šířil. Sám pocházel z židovské diaspory, nežil tedy v Palestině, ale měl silné vazby na židovskou tradici – ve Druhém listě Korinťanům se obhajuje jako „Hebrej“. Jeho rodina také asi znala aramejsky, i když většina Židů mimo Palestinu mluvila řecky a i Pavel řečtinu ovládal. Jeho jazyk není na nejvyšší literární úrovni, spíše se vyjadřuje hodně emotivně a bezprostředně.
Odborníci se dnes přou, zda Pavlovy listy máme interpretovat podle pravidel antické rétoriky. Podle mého názoru to není příliš přesvědčivé, snad získal jakousi rétorickou zběhlost při návštěvách synagogy. Z velké části také znal zpaměti Starý zákon v jeho řeckém znění, tzv. Septuagintě; jeho citace jsou ovšem volnější.
Apoštol Pavel je známý jako teolog víry, ale nejvyšší hodnotou pro něj byla láska, i když o ní nehovoří nejčastěji.
Jaký má Pavel význam pro dnešní dobu? Dokázal využít všechny prostředky, které v tehdejší době existovaly, pro šíření evangelia. Působil osobně, kázal pro Židy i pro pohany. Je sice sporné, kdo byli těmi pohany. Já bych dal za pravdu těm, kdo tvrdí, že to byli tzv. „bohabojní“, kteří sympatizovali s židovstvím, ale nepřijali obřízku a židovský zákon. Právě je mohl Pavel nejsnáze oslovit, když jim hlásal, že cesta ke spáse vede cestou víry a ne zachováváním předpisů.
Dopisy byly v tehdejší době jediným prostředkem, jak překlenout nepřítomnost někoho na určitém místě. Apoštol Pavel tohoto prostředku, který byl z velké části využíván k soukromým účelům, využil pro prodloužení své misijní práce. Pavlův nejstarší list – První Soluňanům – byl napsán proto, že Pavel musel ze Soluně poměrně brzy odejít. Měl však obavy, jak si křesťané tam vedou, a proto jim poslal tento list. I když nevíme, zda byl tento list první, zdá se to být logické. Napsal poté i další, jen do Korintu napsal nejméně čtyři listy, ze kterých se nám dochovaly dva.
Pavel tedy využil těchto prostředků, jak překlenout vzdálenost a působit i tam, kde nebyl přítomen. Ani dnešní moderní prostředky nemohou nahradit osobní přítomnost, sám Pavel však ve Druhém listě Korinťanům píše, že je obviňován, že při osobním hlásání je slabý, ale jeho listy jsou „silné“.
Další rys jeho misijní práce je nejlépe vidět ve srovnání s působením Ježíše Krista, který kázal především ve venkovských oblastech kolem Genezaretského jezera. Naopak Pavel se soustředil především na tehdejší velkoměsta: Korint – hlavní město provincie Achaja, dále Efez a nakonec Řím. V posledním jmenovaném městě sice už křesťanství existovalo, přesto zde Pavel chtěl působit. V tom je také bližší dnešní době. Venkované byli většinou pohané, křesťanství tehdy existovalo spíš ve městech; to se změnilo až v baroku. I zde je nám tedy apoštol Pavel příkladem jako vzor pro evangelizaci ve městech.
